Kdekdo by přísahal na to, že voda zakoupená v obchodě pochází z hlubokých horských studánek, proto je symbolem zdraví a panenské čistoty. Iluze to není špatná, leč bohužel nepravdivá. Ono se často zapomíná na to, že balená voda urazí stovky kilometrů v kamionech, aby skončila v regálu, kde na ni dopadají sluneční paprsky. Tento logistický řetězec má zásadní dopad na to, co skutečně polykáme.

Tekoucí versus stojatá

Zatímco voda v potrubí podléhá neustálé kontrole a cirkulaci, ta v lahvi zůstává měsíce v nehybném stavu. Bohužel právě tato stagnace ve spojení s materiálem obalu už nezávadnosti odporuje. Zásadním tématem, které hýbe vědeckými kruhy, zůstává kontaminace mikroplasty. Rozsáhlá studie provedená na jedenácti světových značkách balených vod odhalila stopy plastových polymerů u 93 procent testovaných vzorků (1). Samotný nález dle zasvěcených naznačuje, že plast se do vody dostává už během procesu plnění nebo přímo z uzávěrů lahví.

Není úniku!

Dle názoru americké výzkumnice Sherri Mason, která zmíněnou studii vedla, se tyto částice nacházejí téměř v každém doušku komerčně prodávaných vod. Problémem prý rozhodně není vodní zdroj, ale především samotný obalový materiál a mechanické namáhání při manipulaci s lahví. Mikroskopické plastové částečky pak vesele pijeme den co den, a to v té nejlepší zdravotní víře.

Teplo jako rizikový faktor

Plastové lahve typu PET jsou sice lehké a praktické, ale mají podstatné mínus - vykazují citlivost na okolní teplotu. Když necháte tohle zabalené občerstvení v rozpáleném autě, koledujete si o trable. Výzkumy potvrzují, že při vyšších teplotách dochází k uvolňování antimonu, což je prvek používaný při výrobě PET obalů jako katalyzátor (2). Zvýšená koncentrace této látky byla prokázána zejména u výrobků, které byly skladovány delší dobu v nevhodných podmínkách.

A zase ten bisfenol!

Kromě antimonu existuje také riziko vylučování ftalátů a bisfenolu A, ačkoli moderní výrobci tvrdí, že jejich obaly jsou již bezpečnější. Odborníci však neustále zdůrazňují, že kombinace slunečního záření a tepla výrazně zvyšuje pravděpodobnost migrace těchto chemikálií do obsahu lahve (3). Tento fakt staví balenou vodu do nevýhodné pozice oproti té, která proudí v chladných trubkách pod zemí. Ani ta však není bez poskvrnky.

Skrytá hrozba v městském potrubí

Kohoutková voda sice netrpí na plasty z obalů, ale čelí jiným výzvám. Moderní medicína a průmysl zanechávají v životním prostředí stopy, se kterými si starší čističky odpadních vod ne vždy poradí. Aktuální vědecké přehledy poukazují na přítomnost reziduí léčiv, především pak stopová množství látek, jako jsou ibuprofen, karbamazepin nebo metformin (4). Přestože se jedná o extrémně nízké koncentrace, které nevyvolávají okamžité zdravotní potíže, dlouhodobá expozice zůstává velkou neznámou.

Věčné chemikálie zase útočí

Dalším strašákem současnosti jsou takzvané věčné chemikálie označované zkratkou PFAS. Ty se v přírodě téměř nerozkládají a hromadí se v lidských tkáních. Studie publikovaná v prestižním časopise Environmental Science & Technology varuje, že výskyt PFAS v pitné vodě je mnohem rozšířenější, než se dříve předpokládalo (5). Čistě pro upřesnění – PFAS se do vodních zdrojů dostávají z hasicích pěn, teflonového nádobí nebo nepromokavého textilu. Kontaminace pak vyvolává vážné obavy z hlediska reprodukčního zdraví a imunitních funkcí.

Chlorování jako nutné zlo s pachutí

Aby voda z kohoutku nebyla líhní bakterií, musí se dezinfikovat, to je jasné. Nejčastěji k tomu slouží chlór, který sice spolehlivě ničí patogeny, ale jeho chuť i vůně bývají terčem kritiky. Chlór dokáže reagovat s organickými látkami ve vodě, čímž vznikají vedlejší produkty, jako jsou trihalomethany, které ve vyšších koncentracích bývají podezřívány z negativních dopadů na zdraví (6).

Který doušek je tedy ten pravý?

Rozhodování mezi lahví a kohoutkem není černobílé. Balená voda nabízí stabilitu minerálního složení a je neocenitelná v místech se špatnou kvalitou místních zdrojů. Naopak ta z vodovodu je čerstvější, levnější a šetrnější k okolnímu světu. Jestliže bydlíte v oblasti s kvalitním vodovodem, dává ekonomický i zdravotní smysl upřednostnit sklenici naplněnou doma. Když už musíte sáhnout po balené variantě, hledejte skleněné lahve a dbejte na správné skladování v temnu a chladu. Lidské tělo potřebuje především hydrataci bez zbytečných chemických příměsí. Volba je nakonec na každém z nás, ale znalost toho, co se skrývá pod víčkem nebo za vodovodní pípou, nám dává možnost pít s větší lehkostí a bez zbytečných obav.