Hlučné stravování má své zaryté odpůrce

Sedíte v restauraci a vaše dítě si usrkne. Nikdo, kromě vedle sedícího pána, to neřeší. Starší gentleman se rozzuří a gesty dává najevo, že tohle rozhodně není v pořádku. Vadí mu nejen srkání, ale i žvýkání, hlasité dýchání nebo pouhé cinknutí lžíce o talíř. Je totiž jedním z těch, kdo trpí opravdovou mozkovou abnormalitou. Takovou, kterou byste doopravdy nechtěli „vyfasovat“.

Něco, o co nestojíte

Misophonie (nenávist vůči zvuku) je forma snížené zvukové tolerance. Má se za to, že jde o neurologickou poruchu, která se projevuje pouze v případech výskytu specifických zvuků, nehledě na jejich hlasitost. Termín prvně definovali dva američtí neurovědci, manželé Pawel a Margaret Jastreboffovi.

V průběhu let byli vědci skeptičtí v tom, zda nenávist vůči zvuku představuje skutečné zdravotní potíže či fyzickou „vybavenost“, ale nyní nový výzkum vedený týmem britské univerzity v Newcastlu prokázal, že postižení mají nález v čelním laloku mozku.

Ty dýcháš? Tak koukej přestat!

Ve zprávě, která byla zveřejněna v časopise Current Biology, vědci prohlásili, že skenování pacientů s misophonií zjistilo změny v mozkové aktivitě, když byl vyslechnut „spouštěcí“ zvuk. Zobrazování mozku ukázalo, že lidé s tímto onemocněním mají abnormalitu v mechanismu jejich emočního řízení, což způsobuje, že jejich mozky neadekvátně reagují na zvuky. Vědci také zjistili, že spouštěcí zvuky mohou vyvolat zvýšenou fyziologickou odpověď, se zvýšenou srdeční frekvencí a pocením.

Pro studium používal tým MRI měření mozkové aktivity lidí s misophonií a bez ní, přičemž zvuky byly rozděleny do neutrálních tónů (déšť, zaneprázdněná kavárna, ohřívání vody), nepříjemné zvuky (plačící dítě, křičící člověk) a spouštěcí zvuky (dýchání či srkání). Při prezentaci se spouštěcími zvuky, ti s misophonií vykazovali odlišné výsledky než ti, kterým tato porucha nebyla diagnostikována.

Já nejsem blázen

„Doufám, že to uklidní všechny pacienty,“ uvedl Tim Griffiths, profesor kognitivní neurologie na univerzitě v Newcastlu s tím, že sám byl součástí skeptické komunity nevěřících, dokud však neviděl pacienty na klinice a nepochopil, o co se vlastně jedná.

„Poprvé jsme prokázali rozdíl v mozkové struktuře a funkci u pacientů trpících touto poruchou,“ uvedl jeho kolega Dr. Sukhbinder Kumar z Institutu neurologie na univerzitě

v Newcastlu. „Tato studie demonstruje kritické změny v mozku jako další důkaz pro přesvědčení skeptické lékařské společnosti, že jde o opravdovou poruchu,“ uzavřel. Dokážete si něco takového vůbec představit?