Také žijete v přesvědčení, že když si k večeři naservírujete kvalitní šunku, plátek celozrnného chleba a pár nakládaných okurek, děláte pro své zdraví maximum? Takhle to bohužel není. Tady je pravda dost hořká, i když bývá zabalená v cukru!

Kamufláž, co není vidět ani cítit

Světová zdravotnická organizace dlouhodobě upozorňuje na to, že konzumace volných cukrů by neměla přesáhnout deset procent celkového energetického příjmu, přičemž ideálně doporučuje hranici pěti procent (1). Jenže jak tento limit dodržet, když se bílá krystalická hmota sype i do potravin, které chutnají slaně?

Uzeniny jako zářný příklad problému

Napadlo by vás, že výrobci do šunek, párků i paštik přidávají glukózový sirup? A určitě ho tam není jako šafránu. Nedělají to proto, aby z uzeniny vytvořili dezert, tyto látky pomáhají vázat vodu, čímž zvyšují hmotnost výrobku a zároveň zjemňují chuť levnějších surovin. Podobně je na tom pečivo. I v obyčejném tmavém chlebu, který se tváří jako vrchol zdravého životního stylu, se skrývá karamel nebo sladový výtažek (2). Cílem je vykouzlit vábnou tmavou barvu a neodolatelnou vláčnost.

Mystifikace dietního kelímku

Když svět výživy zaplavila vlna nízkotučných výrobků, vypadalo to na vítězství nad nadbytečnými kilogramy. Jenže přírodní zákony požitkářství jsou neúprosné. Tuk je nositelem chuti i textury a když se z potraviny odstraní, zůstane něco, co připomíná mokrou křídu. Aby zákazník takový produkt vůbec pozřel a příště si ho koupil znovu, musí se chuťový deficit něčím dohnat. A tím „něčím“ bývá právě cukr nebo modifikovaný škrob. Přesně proto potraviny označené jako nízkotučné většinou obsahují výrazně vyšší podíl cukru než jejich plnotučné varianty (3).

Ovocný jogurt? Peklo nejen pro diabetiky

Ovocné jogurty s nulovým obsahem tuku vypadají jako dietní spása. V jedné takové dobrotě se však schovává ekvivalent pěti až osmi kostek cukru (4). Spotřebitel má sice dobrý pocit z odtučněného občerstvení, ale do krevního oběhu mu vtrhne masivní dávka energie, kterou organismus nestíhá efektivně využít. Americký endokrinolog Robert Lustig v souvislosti s tímto tématem uvádí, že přidaný cukr je pro lidské zdraví rizikovější než škroby, protože přímo ovlivňuje metabolické funkce jater (5).

Sladký pitný režim srdci nechutná

Samostatnou kapitolou jsou nápoje. Zatímco u kolových limonád každý počítá s tím, že pije tekuté bonbony, u jiných variant zůstáváme často slepí. Vezměme si takový tonic. Jeho nahořklá chuť vyvolává dojem, že jde o „dospělácké“ a nepříliš sladké pití. Pravda je ovšem taková, že množství sacharózy v tonicu bývá srovnatelné s těmi největšími kalorickými bombami na trhu. Podobně dopadají i kupované džusy. I když nesou nápis „bez přidaného cukru“, obsahují koncentrovanou fruktózu z ovoce, která se bez přítomnosti vlákniny vstřebává bleskovou rychlostí. Nadměrná konzumace těchto sladkých tekutin úzce souvisí se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění a cukrovky druhého typu (6).

Není mléko jako mléko

Velkým překvapením pro strávníky bývají také rostlinná mléka. Zejména ty ovesné nebo mandlové, které se v kavárnách těší obrovské oblibě, procházejí enzymatickým procesem, při němž se složité sacharidy rozkládají na jednoduché cukry. I neslazená varianta ovesného nápoje tak vykazuje vyšší glykemický index, než by se na první pohled zdálo.

Proč nás nabídky obchodů neustále klamou?

Možná si říkáte, proč to všechno výrobci dělají. Odpověď je prostá – peníze a lidská touha po potěšení. Cukr funguje jako levný konzervant a zvýrazňovač chuti. Navíc je na něm snadné vytvořit si mírnou formu návyku. Když se tato surovina zkombinuje se solí a tukem v přesně definovaném poměru, vzniká chuťová harmonie, které mozek jen těžko odolává. Tento princip se využívá v drtivé většině průmyslově zpracovaných potravin, a to od kečupů až po hotové omáčky na těstoviny (7). V jednom balení běžně dostupné omáčky na špagety se nezřídka nachází více sladidla než v několika sušenkách. Jak to? Cukr zde tlumí kyselost rajčat a dodává pokrmu plnost.

Neznalost neomlouvá

 Jak vidno, číst etikety je skutečnou nutností. Výrobci používají desítky různých názvů pro stejnou věc – agávový sirup, ječný slad, maltodextrin nebo rýžový sirup. Všechny tyto názvy znějí přírodně, ale pro vnitřní fungování člověka znamenají v podstatě totéž, co bílý rafinovaný prášek (8). Věnujte proto minutu času studiu drobného písma na zadní straně obalů. Vaše játra a hladina energie vám za tuto pozornost poděkují v podobě stabilnější nálady a mnohem menší únavy.