V obchodech se zdravou výživou se to náhražkami cukru jenom hemží. Lahvičky s lákavými etiketami slibují čistou přírodu, šetrnost k linii a konec výčitek. Kupující snadno podlehnou dojmu, že když vymění klasickou bílou kostku za bio sirup z agáve, dávají svému pasu i kondici zelenou.

Že by na původu nesešlo?

Skutečnost je ovšem taková, že pro břicho a stehna neexistuje žádný rozdíl v tom, odkud sladká chuť pochází (1). Když glukóza a fruktóza dorazí do žaludku, metabolický aparát nezajímá, zda stály tisícovku v bio kvalitě, nebo pár korun v papírovém sáčku. Výsledný dopad na tukové zásoby zůstává naprosto identický. Snaha ošálit vlastní metabolismus výběrem dražší alternativy je pouze psychologickou hrou, kterou sami se sebou hrajeme při pohledu do zrcadla.

Zázrak z pouště? Jak se to vezme

Sirup z agáve získal pověst ideálního sladidla díky svému nízkému glykemickému indexu. Výrobci ho rádi prezentují jako dar z exotických kaktusů, který nezpůsobuje prudké výkyvy energie. To je sice pravda, ale háček je schovaný v něčem jiném. Tento produkt obsahuje extrémně vysoké množství čisté fruktózy, často až 90 procent. Takto vysoká koncentrace fruktózy se zpracovává výhradně v játrech, kde se při nadbytku okamžitě mění na břišní tuk (2).

Hlad jako následek

Přemíra této složky podle mezinárodních výzkumů navíc tlumí signály sytosti, takže po ranní ovesné kaši s agáve dostanete hlad daleko dříve (3). Játra jsou při této zvýšené zátěži nucena pracovat na plné obrátky, proto místo proklamovaného zdraví tak svému tělu servírujete skrytou tukovou nálož, která se usazuje na těch nejméně vhodných místech.

Včelí zlato v zajetí kalorií

Máme tu další oblíbenou náhražku, kterou je klasický med. Ten vyvolává hřejivý pocit rodinné tradice a zdraví z přírody. Obsahuje antioxidanty, minerály a stopové prvky, což mu nikdo neupírá. Horší je to tehdy, když s ním začnete sladit s vírou v hubnutí. Z hlediska energetické hodnoty je na tom lžička medu dokonce o něco hůře než lžička klasického rafinovaného cukru. Jistá americká obezitologická studie prokázala, že lidé sladící medem vykazují v dlouhodobém horizontu naprosto stejné váhové přírůstky jako konzumenti běžné sacharózy (4).

Javorové listy klamou tělem

I kanadská klasika v podobě javorového sirupu sice skvěle chutná na lívancích, ale její dietní přínos je rovněž nulový. Reklamní kampaně často vyzdvihují obsah zinku a manganu, které mají podporovat imunitu. Abyste však získali doporučenou denní dávku těchto minerálů, museli byste vypít téměř celou láhev. Švédská analýza potravinových náhražek odhalila, že javorový sirup tvoří ze dvou třetin čistá sacharóza, tedy přesně ta látka, kterou se snažíte ze svého jídelníčku vyřadit (5).

Kokosový mýtus z tropů

Dalším hitem zdravého životního stylu se stal kokosový cukr. Má příjemnou karamelovou chuť a jeho hnědá barva evokuje zdravější alternativu. Marketing tvrdí, že zprostředkovává vlákninu inulin, která zpomaluje vstřebávání sacharidů. Výzkum v laboratoři je ovšem mnohem méně poetický. Inulinu je v tomto produktu tak zanedbatelné množství, že jeho efekt na zpomalení trávení je prakticky neměřitelný. Francouzští vědci při srovnávacím testu zjistili, že kokosový cukr má téměř totožné složení jako běžný třtinový typ (6).

Datlové mámení v kuchyni

V posledních letech zažívá obrovský boom také datlový sirup nebo datlová pasta. Používají se do raw dezertů a fitness koláčů jako ta nejčistší forma slazení přímo z ovoce. Pravdou je, že sušené datle jsou extrémní koncentrací čisté glukózy a fruktózy. Když z nich průmyslovým lisováním vyrobíte tmavý sirup, odstraníte většinu prospěšné vlákniny, která by jinak brzdila bleskové vstřebávání cukrů do krve. Označení bez přidaného cukru na obalech takových výrobků je sice legální, ale z hlediska vaší postavy jde o dokonalou sémantickou hříčku. Kalorická hodnota datlového sirupu je srovnatelná s běžným karamelem a vaše stehna si z něj vezmou úplně stejný podíl (7).

Glykemický index jako velké bludiště

Mnoho lidí se upíná k tabulkám glykemického indexu sladidel jako k posvátnému písmu. Domnívají se, že nízké číslo automaticky znamená stopku pro ukládání tuků. To je fatální omyl moderního stravování. Glykemický index měří pouze rychlost, s jakou se glukóza dostává do krve, nikoli celkový objem kalorií. Německý endokrinolog Andreas Pfeiffer ve své práci doložil, že potraviny s nízkým indexem mají často enormní energetickou hodnotu, která zablokuje jakoukoli snahu o redukci hmotnosti (8). Tak teď už víte asi všechno.