Všechna jídla jsou kaloricky značně omezená a pohybu je víc než dost, přesto se hubnutí nedaří. A člověk za to vlastně ani nemůže, protože mu klacky pod nohy hází genetika.
Nezáleží na tom, zda chcete shodit tři kila nebo deset, osvědčené způsoby se nemění. Jíte proto jen zdravou stravu, pravidelně se hýbete, pijete dostatek vody a spíte doporučovaných osm hodin denně. Navzdory veškeré snaze a disciplíně ručička na váze tvrdohlavě odmítá klesat. Problém může být kdekoli – klidně i tak hluboko, že nejde nijak a ničím ovlivnit. Do schopnosti hubnutí má totiž co mluvit i vaše genetická výbava.
Nejste v tom sami
Frustraci a rozhořčení z toho, že i se všemi dietními pravidly a doporučeními je váha stále stejná, zažívá zhruba třetina lidí. Alespoň tedy podle nového zjištění (1) amerických a izraelských vědců. Tým těchto spolupracujících expertů do svého experimentu zapojili 761 jedinců s takzvanou břišní obezitou, což je typ, kdy se tuk hromadí především v oblasti pasu. Účastníky pak rozdělil do několika skupin a každá dodržovala po dobu 18 až 24 měsíců specifickou dietu. Nešlo o žádné drastické postupy, ale spíše běžné způsoby stravování, jako třeba omezení tuku, sacharidů nebo hojně propagovaný středomořský styl.
Boj s genetickými větrnými mlýny
Po ukončení pokusu bylo zjištěno, že drtivá většina zúčastněných vykazuje zdravější míru cholesterolu i nižší hodnoty hormonu hladu leptinu. Měření kardiometabolických markerů dopadlo na výbornou, ovšem co se týkalo hubnutí, už to taková sláva nebyla. Klinicky významného úbytku hmotnosti dosáhlo jen 36 procent respondentů, přičemž 36 procent zaznamenalo mírný úbytek a překvapivých 28 procent neshodilo vůbec nic, nebo dokonce přibralo.
Štěstěna se naklání jen vyvoleným
„Pravděpodobně existují genetické faktory, které zasahují do schopnosti jednotlivce zhubnout. Ovlivňují pak metabolismus, chuť k jídlu, ukládání tuku a reakci na stravu i cvičení. Proto i se stejným úsilím, kalorickým omezením a při podobných změnách životního stylu se některým regulace hmotnosti podaří, zatímco jiným ne,“ uvádí americký endokrinolog Philip Rabito, který se na studii sice nepodílel, ale s napětím čekal, jak dopadne (2).
Zdroje: (1) www.academic.oup.com/eurjpc/advance-article-abstract/doi/10.1093/eurjpc/zwaf308/8154771?redirectedFrom=fulltext#google_vignette, (2) https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6771950/
Sledujte nás na sociálních sítích: