Ne nadarmo se říká, že bez popíjení vody naše tělo zvadne jako zapomenutá petržel na slunci. Má to své opodstatnění – voda je základ života a potřebuje ji doslova každá buňka v těle. Když se zjevilo pravidlo o osmi sklenicích, lidé ho začali striktně dodržovat. Co když ale vědecké základy tohoto doporučení stojí na poněkud vratkých nohách?

Že by vody bylo příliš?

Americký fyziolog Heinz Valtin strávil značnou část kariéry prověřováním zmíněného tvrzení. A dospěl k závěru, že neexistuje žádný pádný důkaz podporující nutnost takto vysokého příjmu čisté vody pro zdravého dospělého člověka se sedavým zaměstnáním (1). Absence fyzického pohybu způsobená prací u počítače se tedy jeví jako hodně pádná polehčující okolnost. Navíc je třeba myslet na to, že vláhu nemusíme přijímat jen v tekuté formě.

O slovo se hlásí hydratační potraviny

Co když významnou část pitného režimu prostě a jednoduše sníme? Ovoce a zelenina nejsou jen zásobárnou vitaminů, ale v mnoha případech jde o vkusně zabalenou vodu. Meloun, okurky nebo rajčata obsahují přes 90 procent vody, což výrazně mění celkovou denní bilanci. Podle studií (2) americké Národní akademie věd, inženýrství a medicíny pochází u průměrného člověka přibližně dvacet procent celkového příjmu vody z pevné stravy (2). Pokud si tedy dopřejete k obědu pořádnou porci salátu nebo misku polévky, potřeba doplňovat tekutiny z lahve přirozeně klesá.

Co člověk, to originál

I tady trochu padá kosa na kámen – on totiž univerzální návod na ideální množství neexistuje, protože každý organismus funguje v odlišném režimu. Sportovec trénující v srpnovém horku vyžaduje diametrálně jiný přístup než programátor v klimatizované kanceláři. Faktory jako tělesná hmotnost, okolní teplota, vlhkost vzduchu nebo intenzita pohybu hrají klíčovou roli. Více tu nemusí znamenat lépe. Své o tom ví i britský odborník na sportovní medicínu Timothy Noakes, který varuje před riziky spojenými s nadměrným pitím, kterému říká hyperhydratace (3). Podle něj lidé často pijí v předstihu, aniž by pociťovali skutečnou potřebu, což paradoxně vyvolává stres pro ledviny. Organismus se snaží nadbytečnou zátěž odfiltrovat a v extrémních případech hrozí nebezpečný pokles hladiny sodíku v krvi.

Káva není nepřítel

Další zarytý mýtus tvrdí, že káva dehydruje, takže se do pitného režimu nepočítá. Milovníci espressa mohou zůstat v klidu. Nejen v oblasti sportovní výživy se prokázalo, že mírná konzumace černého zlata k dehydrataci nijak zvláště nepřispívá (4). Kofein sice vykazuje mírný diuretický účinek, ten je však u pravidelných konzumentů potlačen tolerancí, kterou si organismus vytvoří. Takže ranní šálek se do denního limitu počítá naprosto plnohodnotně.

Poslouchejte svou intuici

Místo sledování mobilních aplikací, které vás každých dvacet minut upozorní na nutnost loknutí vody, stačí sledovat přirozené signály. Evoluce nás vybavila mechanismem žízně, který funguje miliony let bezchybně. Žízeň není pozdním varováním před kolapsem, ale precizním regulačním nástrojem. Jakmile koncentrace krve stoupne o necelá dvě procenta, mozek vyšle signál k pití. „Pijte, když máte žízeň. Je to tak jednoduché, až to lidi mate,“ říká americká lékařka a profesorka kineziologie Tamara Hew-Butler (5). Orientovat se lze také podle barvy moči. Světle žlutá značí optimální stav, zatímco tmavá naznačuje, že byste se měli ke zdroji tekutin přiblížit o něco dříve. Průzračná barva je naopak známkou toho, že to s vodou přeháníte.

Rizika vodního opojení

V honbě za dokonalým zdravím se někteří dopracují až k hyponatrémii. Tento stav nastává, když je vody nadbytek a ledviny jí nestíhají vylučovat (6). Ti, kteří věří, že šest litrů minerálky denně jim zajistí věčné mládí, jsou na omylu. Buňky začnou nasávat vodu a otékat, což v nejhorším scénáři postihuje i mozek. Proto je rozumné brzdit nadšení a nepovažovat vodu za zázračný elixír, který čím více pijeme, tím lépe fungujeme. Rovnováha představuje v biologii nejdůležitější konstantu a extrémy se nevyplácejí ani v tak nevinné disciplíně, jakou je pitný režim.

Co si z toho odnést k vodovodnímu kohoutku?

Závěrem lze říci, že posedlost přesným počtem sklenic je zbytečná zátěž pro psychiku. Tělo nepotřebuje tabulky, ale vnímavého majitele. Když jíte pestrou stravu plnou čerstvých šťavnatých surovin, dopřejete si kávu a pijete tehdy, když vám vyschne v hrdle, chybu neděláte. Osm sklenic zůstává jen orientační pomůckou pro ty, kteří na pití zapomínají úplně, nikoli dogmatem, přes které nejede vlak.

Zdroje: (1), (2), (3), (4) https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0084154, (5), (6) https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/28316971/