Moderní technologie slibují absolutní kontrolu nad každým koutem obydlí. Člověk se vrací do bytu, kde se automaticky rozsvítí světla v optimálním tónu, žaluzie se sklopí podle úhlu zapadajícího slunce a kávovar začne syčet přesně ve chvíli, kdy ruka sáhne po klice.

Domácnost přebírá vedení

Celý tento mechanismus funguje bezchybně, dokud nevypadne bezdrátová síť nebo nezačne stávkovat centrální aplikace. V ten moment se ukazuje, jak snadno ztrácíme pevnou půdu pod nohama i základní schopnost vnímat okolní prostředí vlastními smysly. Digitální komfort nenápadně odpojuje od reality za okny a proměňuje nás v pasivní obyvatele, kteří k ovládání vlastního života nutně potřebují stabilní signál a nabitou baterii v telefonu.

Je to jen lenost?

Tento posun v lidském chování začíná u zdánlivých drobností. Nedíváme se z okna, abychom zkontrolovali, zda prší, raději omrkneme displej telefonu. Teplotní pohodlí v místnosti už neposuzujeme podle toho, jestli je nám chladno, hledáme číselné údaje na metostanici. Automatizace sice odstraňuje z každodenního života drobné překážky, ale s nimi mizí i nutnost přemýšlet a reagovat na podněty. To věčné delegování banálních úkolů na algoritmy omezuje prostor pro obyčejný selský rozum, který se po staletí opíral o přímé pozorování a intuici. Když za nás software rozhoduje, kdy je potřeba vyvětrat, vyprat nebo nakoupit, naše vlastní hlava postupně leniví a přestává samostatně vyhodnocovat situaci.

Útlumem prostorové orientace to jen začíná

Největší daň si technologický luxus vybírá na kognitivních schopnostech. Když za nás dům řeší veškerou logistiku, mozek jednoduše přepíná do úsporného režimu. Podobný efekt vědci dlouhodobě pozorují u řidičů, kteří se bezvýhradně spoléhají na satelitní navigaci. Kanadská studie, kterou publikovaly specialistky Louisa Dahmani a Véronique D. Bohbot, naznačuje, že intenzivní spoléhání na navigaci prokazatelně oslabuje prostorovou paměť závislou na hipokampu (1). Lidé za volantem pak bez nápovědy nedokáží najít alternativní trasu, neboť přicházejí o přirozený orientační smysl, který se bez pravidelného tréninku rychle vytrácí. Doma je to podobné.

Proč se zbytečně angažovat?

V chytré domácnosti se tento princip přenáší do mikrosvěta čtyř stěn. Jakmile hlasový asistent na povel rozsvěcí lampy a senzory otevírají dveře, lidská mysl přestává kódovat prostorové vztahy s takovou intenzitou. Není to žádná poplašná zpráva, ale holý vědecký fakt (2). Člověk se stává pasivním pasažérem ve vlastním obýváku, kde pro zapnutí spotřebiče nepotřebuje znát jeho reálné umístění, ale pouze správný hlasový příkaz.

Termoregulační odolnost? Tu nemáme!

Další oblastí, kde kvůli technologiím dobrovolně „hloupneme“ je vnímání vlastního těla a mikroklimatu. Chytré termostaty udržují stabilní teplotu s přesností na desetiny stupně Celsia. Jakmile se trochu odchýlí od nastaveného ideálu, mnozí reagují okamžitým podrážděním a manuálním přenastavením systému. Kanadský vědec Farhad Mosleh ve svém modelování adaptivního chování uživatelů termostatů odhalil, že obyvatelé chytrých domácností neustále upravují softwarové limity, než aby se přizpůsobili mírným výkyvům počasí (3).

Místo oblečení saháme po čudlíku

Dřív bylo naprosto běžné, že si člověk při chladnějším večeru oblékl svetr nebo otevřel okno pro rychlé vyvětrání. Dnes raději posouváme virtuální posuvníky v aplikaci a čekáme, až situaci vyřeší klimatizace. Tímto přístupem se připravujeme o schopnost aklimatizace. Naše vnímání tepla a chladu se stává závislým na neustálém umělém udržování ideálních podmínek, což oslabuje přirozené reakce na změny vnějšího prostředí. Zchoulostivění populace vlivem klimatizací a automatického vytápění je přímým důsledkem toho, že jsme svůj dobrý pocit svěřili do rukou algoritmů.

Bezmocnost v analogovém světě

Nejkomičtější a zároveň nejvarovnější situace nastávají při banálních poruchách. Když přestane fungovat chytrý zámek, majitel luxusní vily často netuší, kde najít klasický klíč, případně jak mechanicky odemknout dveře. Pokud selže automatické dávkování pracího prostředku u pračky, nastává vlnění v diskusních fórech, protože málokdo ví, kolik prášku je vlastně potřeba na jeden prací cyklus. Spoléhání na to, že spotřebiče přemýšlejí za nás, vytváří novou formu funkční negramotnosti (4).

Téma k zamyšlení

Technologie by měly sloužit jako užiteční pomocníci, není to náhrada základních životních dovedností. Pokud si chceme zachovat selský rozum, měli bychom občas vypnout automatiku a připomenout si zase ruční práci. Inteligentní dům je skvělý sluha, ale v momentě, kdy kvůli němu zapomínáme, jak funguje obyčejný svět, se z něj stává spíše drahá a komplikovaná překážka. Skutečná samostatnost nespočívá v tom, kolik přístrojů dokážeme ovládat hlasem, ale v tom, zda dokážeme normálně fungovat i ve chvíli, kdy všechny displeje zčernají.