Neviditelní vetřelci v našem jídelníčku

Naše každodenní jídlo a pití může obsahovat něco, co lidské oko nepostřehne, ale tělo to přesto pozná – mikroplasty. Tyto drobné plastové částice pocházejí z různých zdrojů, od kosmetických produktů až po syntetické tkaniny. Do potravinového řetězce se dostávají skrze vodu, půdu i vzduch. Lidé je tak přijímají prostřednictvím ryb, mořských plodů, ovoce, zeleniny, balené vody nebo dokonce soli (1). Zprvu se mohlo zdát, že malé kousky plastu v organismu nemohou napáchat velké škody, novější výzkumy ale ukazují opak – jejich dlouhodobá přítomnost může ovlivňovat metabolismus, hormonální rovnováhu i funkci důležitých orgánů, zejména jater.

Co jsou mikroplasty a kde se berou

Mikroplasty jsou plastové částice menší než pět milimetrů. Vznikají buď cíleně (primární mikroplasty), nebo rozpadem větších plastů (sekundární mikroplasty). Do první skupiny patří například mikroperličky v kosmetice, plastové pelety nebo třpytky. Sekundární mikroplasty se uvolňují z plastových obalů, pneumatik, textilií či odpadků na skládkách a v oceánech. Existuje také menší kategorie – nanoplasty – které mají velikost pod jeden mikrometr, a proto pronikají i přes buněčné membrány. Podle environmentálních analýz Světového ekonomického fóra mohou být mikroplasty detekovány téměř v každém ekosystému, včetně Antarktidy (1).

Jak se mikroplasty dostávají do těla

Cesty vstupu mikroplastů do lidského organismu jsou poměrně rozmanité. Nejčastěji se dostávají do těla alimentární cestou – tedy prostřednictvím jídla a nápojů. Pitná voda, ať už balená, nebo z kohoutku, obsahuje kousky plastů pocházející z obalů nebo potrubí. Ryby a mořští živočichové, kteří konzumují plankton, často omylem pozřou i částice plastu. Další cestou je vdechování mikrovláken, která se uvolňují ze syntetických textilií během praní nebo nošení oděvů (2). Odborníci zmiňují, že chronická expozice mikroplastům je dnes prakticky nevyhnutelná, přičemž kumulace těchto částic v organismu může z dlouhodobého hlediska narušit rovnováhu metabolismu.

Výzkumy potvrzují vliv mikroplastů na činnost jater

Průlomová americká studie z Kalifornské univerzity zkoumala, jaký vliv má dlouhodobý příjem mikroplastů v potravě na zvířata. Myším byla pravidelně podávána dávka polystyrenových nanočástic reflektující reálný rozsah expozice moderní populace. Během několika týdnů se u nich objevila zhoršená schopnost regulovat hladinu glukózy v krvi a známky poškození jaterní tkáně, včetně zvýšených hodnot enzymu ALT – běžného indikátoru jaterního stresu (2). Podobné výsledky popsaly i další práce publikované v odborných časopisech Environmental Science & Technology a Nature Communications, které naznačují, že mikroplasty mohou ovlivnit činnost mitochondrií, způsobit oxidativní stres a narušit metabolismus lipidů (3).

Mechanismy poškození jater

Játra jsou klíčovým orgánem, který filtruje toxiny a zpracovává živiny. Jsou proto jedním z prvních orgánů, které na přítomnost mikroplastů reagují. Z experimentálních dat vyplývá, že plastové částice mohou vyvolávat zánětlivé procesy, podporovat hromadění tuků v jaterní tkáni a oslabovat buněčné detoxikační mechanismy (4). Dochází k narušení integrity buněčných membrán a ke zvýšené tvorbě reaktivních forem kyslíku. Tyto procesy připomínají poškození jater, které se u lidí objevuje například při obezitě, nadměrné konzumaci alkoholu nebo expozici chemikáliím.

Rizika pro lidské zdraví

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace z roku 2023 existují rostoucí důkazy o negativním vlivu mikroplastů na endokrinní a imunitní systém (5). Plastové částice mohou obsahovat přísady jako ftaláty, bisfenol A nebo zpomalovače hoření, což jsou látky s hormonálně aktivním účinkem. Tyto chemikálie se mohou uvolňovat přímo v trávicím traktu a následně vstupovat do krevního řečiště. U člověka to může vést nejen k narušení jaterních funkcí, ale i ke vzniku inzulinové rezistence, diabetu 2. typu a metabolického syndromu. Výzkumnice Amy Parkhurst z Kalifornské univerzity zdůrazňuje, že „i nízké koncentrace plastových částic mohou být biologicky aktivní a dlouhodobě ovlivňovat buněčné procesy“ (3).

Můžeme se mikroplastům vyhnout?

Zcela se jim vyhnout nelze, ale existují způsoby, jak jejich příjem minimalizovat. Omezení spotřeby balené vody a potravin v plastových obalech je základním krokem. Odborníci dále doporučují používat přírodní textilie, prát oblečení v sáčcích, které zachytávají mikrovlákna, a podporovat recyklaci plastů. Věda už také pracuje na vývoji speciálních filtrů, které by zachytávaly mikroplasty z vody a odpadních systémů (4). Důležité je rovněž vzdělávání veřejnosti o tom, jak může každý člověk svým chováním ovlivnit míru plastového znečištění.

Směr budoucího výzkumu

Zatímco experimentální práce na zvířecích modelech přinesly přesvědčivé důkazy o škodlivosti mikroplastů, u lidí jsou data zatím omezená. Proto se nyní rozbíhají nové epidemiologické studie sledující dlouhodobé zdravotní dopady expozice mikroplastům. Tyto studie budou mít klíčový význam pro pochopení, jak hluboký zásah do organismu tyto částice představují. Cílem vědců je nejen zjistit, jak mikroplasty působí na jednotlivé orgány, ale také vyvinout účinné strategie pro jejich eliminaci z prostředí.

Mikroplasty se staly neoddělitelnou součástí moderního světa. Přestože jsou neviditelné, jejich dopad na lidské zdraví je zřejmý. Poškozují játra, zasahují metabolismus a mohou přispívat k rozvoji civilizačních chorob. Vědecké poznatky jasně naznačují, že boj proti plastům není pouze ekologickou výzvou, ale i otázkou ochrany našeho zdraví.