Když zapínáte pračku, pravděpodobně přemýšlíte jen o těch klasických záležitostech, jako je odstranění skvrn a zápachu z oblečení nebo množství použité aviváže. Jenže nejde jen o špínu a žmolky, během cyklu mezi prádlem „plavou“ i jiné věci. Syntetické tkaniny, především pak polyester, nylon i akryl, se při rotaci v bubnu mechanicky opotřebovávají a uvolňují tisíce a tisíce drobných vláken.

Ekologická daň za čisté šaty

Tato vlákna, přesněji řečeno mikroplasty, jsou částice menší než zrnko rýže a představují jeden z největších ekologických a zdravotních problémů současnosti. Podle aktuálních dat vyprodukuje jedna pračka v průměrné domácnosti až 500 gramů mikroplastů ročně. Jsou příliš drobné na to, aby je zachytily standardní čistírny odpadních vod, a tak se nerušeně dostávají do řek, oceánů, a nakonec i našeho těla, kde vyvolávají oxidační stres, záněty a metabolické poruchy (1).

Rybí inspirace na filtr

Dosavadní pokusy o filtraci v pračkách narážely na ucpávání sítek nebo nízkou efektivitu, takže odborníci už pomalu ztráceli naději. O nemožné se pokusili němečtí vědci, kteří nalezli řešení tam, kde ho ještě nikdo nehledal – u sardinek a ančoviček (2). „Podívali jsme se blíže na konstrukci žaberního systému těchto ryb a použili jsme ho jako model pro vývoj filtru, který lze snadno integrovat do praček,“ uvedl expert evoluční biologie a jeden z vynálezců Alexander Blanke v tiskové zprávě (3).

Příroda ví, jak na to

Nutno zmínit, že uvedení živočichové disponují žaberními oblouky ve tvaru trychtýře s unikátními hřebenovitými strukturami. Když ryba plave s otevřenými ústy, voda proudí skrze tuto přirozenou síť, přičemž potrava se díky specifickému úhlu a tvaru trychtýře neshlukuje na jednom místě, ale „sklouzává“ směrem k jícnu.

Účinnost? Takřka stoprocentní!

Vědci tento mechanismus věrně nasimulovali, čímž dosáhli i samočistící schopnosti vyvinutého filtru. Ten dokáže z odpadní vody oddělit více než 99 procent mikroplastů. Velkou výhodou celého systému je kromě jednoduchosti i to, že se obejde bez složitých senzorů a nákladných komponentů, což z něj dělá ideálního kandidáta pro masovou výrobu i naději na ekologičtější zítřky.

Zdroje: (1) https://www.nature.com/articles/s44454-025-00020-2, (2) https://www.nature.com/articles/s44454-025-00020-2, (3) https://www.uni-bonn.de/en/news/219-2025