Naše geny si stále pamatují dobu, kdy nalezení keře s bobulemi znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí. Proto jim příliš „nechutná“, že dnes lovíme maximálně slevové akce v supermarketu a pak se svalíme na gauč. Tento evoluční nesoulad je jedním ze základních kamenů našeho přejídání.

Jiné podmínky, stejné tělesné nastavení

Příroda vždycky myslí na zadní kolečka. Lidské tělo už kdysi dávno nastavila na ukládání energie do zásob pro případ hladomoru. Mozek nás odměňuje náloží dopaminu pokaždé, když zkonzumujeme něco energeticky vydatného, což nás v podstatě vybízí k tomu, abychom si ještě trochu přidali, i když jsme nasycení (1). Paleolit dávno není, avšak tato biologická nutkavost přetrvává. A naráží na to, že už není potřeba jíst k prasknutí, protože jídlo je dostupné na každém rohu dvacet čtyři hodin denně.

Když velí emoce

Není žádným tajemstvím, že čokoláda mluví jazykem, kterému zlomené srdce nebo stres v práci rozumí nejlépe. Emoční stravování je stav, kdy potravu nevyužíváme jako palivo, ale spíše úlevné anestetikum na pocuchané nervy. Když jsme pod tlakem, hladina kortizolu v krvi stoupá a úměrně s tím se zvyšuje i chuť na sladké a tučné (2).

Kobliha nebo smažené hranolky se stávají formou odměny, kterou si omlouváme náročný den. Tento mechanismus funguje jako začarovaný kruh, protože krátkodobé uklidnění vystřídají výčitky svědomí a ty nás následně stresují natolik, že opět skončíme s hlavou v mrazáku u krabice zmrzliny. Rozlišit mezi skutečným fyziologickým hladem a „hladem v hlavě“ je pro mnohé náročná zkouška, ve které se hodně propadá.

Opravdu víme, co jíme?

Potravinářský průmysl to má moc hezky spočítané. Jeho cílem není naše štíhlá linie, ale maximální zisky. Inženýři chutí tráví spousty hodin v laboratořích, aby našli takzvaný „bod blaha“, což je přesně vyvážený poměr cukru, soli a tuku, jenž v mozku vyvolává bouřlivé odezvy (3). A proto se všudypřítomným ultrazpracovaným potravinám tak těžko odolává. Obsahují specifické kombinace složek, které stimulují chuťové pohárky k neustálé aktivitě a mění rychlost, jakou jsme schopni jídlo konzumovat, čímž zpožďují hormonální odezvu organismu na nasycení (4). V souboji pevné vůle ultrazpracované potraviny vedou na body. A mají hodně velký náskok.

Sociální tlak si nebere servítky

Jídlo je odjakživa společenskou záležitostí a dnes to platí dvojnásob. Restaurace lákají na obří porce za výhodnou cenu. Vždycky jsou opticky prezentované tak, aby vypadaly co nejlákavěji. Věděli jste, že mezi velikostí talíře a množstvím snězeného jídla existuje přímá úměra? Říká se tomu Delboeufova iluze a ta způsobuje, že stejná porce na velkém talíři vypadá nepatrně, což nás podvědomě nutí si přidat (4).

Jako by toho nebylo málo, ke všemu v přítomnosti přátel jíme prokazatelně více, než když jsme sami (5). Společenská konverzace a uvolněná atmosféra nás odvádějí od vnímání tělesných signálů, a tak mechanicky vkládáme sousto za soustem do úst, zatímco probíráme nejnovější drby nebo politickou situaci.

Spánkový deficit jako synonym pro obžerství

Možná byste nečekali, že to, jak dlouho v noci koukáte do stropu nebo do telefonu, ovlivní celodenní kalorický příjem. Nedostatek spánku drasticky mění hladinu hormonů regulujících chutě k jídlu. Snižuje se hladina leptinu, který signalizuje sytost, a naopak roste hladina ghrelinu, což je hormon vyvolávající hlad (6).

Spánkovou deprivací není unavené jenom tělo, ale i mozek. Ten pak hledá rychlý zdroj energie k přežití, což v praxi znamená nekontrolovanou touhu po jednoduchých cukrech. Pokud jste někdy po probdělé noci měli pocit, že byste dokázali sníst i nohu od stolu, pokud by byla obalená v cukru, nebyla to slabá vůle, ale čistá biochemie. Chronická nevyspalost je tak jedním z nejtišších, ale nejúčinnějších motorů epidemie obezity, protože nás zbavuje schopnosti činit racionální rozhodnutí o tom, co a kolik toho vlastně sníme (7).

Více pozornosti, méně problémů

Pokušitelé jsou všude. Ale když o nich víme, můžeme jim lépe čelit. Uvědomění si, že hlad je často jen převlečená nuda, žízeň nebo únava, nám dává šanci se zastavit dříve, než sáhneme po dalším balení bramborových lupínků. Jídlo má zůstat radostí, nedělejme z něj nástroj pro řešení vnitřních krizí. Až příště pocítíte nutkání dojíst i to, co už se do vás nevejde, vzpomeňte si na tyto řádky i zákeřné našeptávače na talíři a v obchodě, kteří to s vámi nemyslí dobře ani trochu.

Zdroje: (1) https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3124340/, (2) https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0031938413000474, (3) https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5306218/, (4) https://www.cell.com/cell-metabolism/fulltext/S1550-4131(19)30248-7, (5) https://academic.oup.com/jcr/article-abstract/39/2/215/1795747?redirectedFrom=fulltext&login=false, (6) https://www.sleepfoundation.org/physical-health/weight-loss-and-sleep, (7) https://www.nature.com/articles/ncomms3259